Každý je občas unavený a nechce se mu vykonávat pracovní i jiné povinnosti, ale aby se dalo mluvit o syndromu vyhoření, problém musí být opravdu vážný. Jak syndrom vyhoření poznat, jak si s ním poradit a hlavně jak mu efektivně předcházet?
Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Tím džbánem je v tomto případě člověk a jeho zájem a nadšení pro profesi, kterou vykonává. Vodou je přehnaný tlak a vysoké pracovní tempo vytvořené vnějšími podmínkami i samotným vnímáním člověka. Jde o problém psychický, který se však projevuje i na tělesné schránce člověka. Syndromu vyhoření nebo také vyhasnutí se věnují mnohé studie, přičemž my se budeme věnovat hlavně těm okolnostem, na kterých se tyto studie víceméně shodují.
Jak, proč a kdy
Člověk do syndromu vyhoření jen tak nespadne. Jde o vyústění problémů a jeho tvorba je postupná, má několik fází. Tou první jsou vlastně předpoklady pro tyto psychické problémy, kterými jsou v případě syndromu vyhoření hlavně stresující, náročná a subjektivně nedostatečně ohodnocená (nejde pouze o peníze, ale u syndromu vyhoření hlavně o společenské a lidské ohodnocení) práce, která člověk vykonává se zápalem.
Představme si špičkového lékaře, který každý den maká na záchraně lidských životů, ale stejně mu jich mnoho uteče… Takový lékař je v neustálém stresu, extrémním psychickém vypětí, navíc dělá nevděčnou práci a kontakt s lidmi je buď kritický, nebo žádný (s mrtvým pacientem…) a slova chvály by mohl spočítat na prstech jedné ruky.
Dlouhodobé vystavení takovým podmínkám vede k neurózám a nerealistickému vnímání situace, kdy si dotyčný myslí, že aby svou práci dokázal dobře dělat, musí neustále pracovat a to pokud možno na více věcech naráz. Navíc, protože nestíhá, připadá mu jeho snažení marné, nekonečné a cíle nezvládnutelné.
Následuje obrat o 180 stupňů a propuknutí toho, čemu říkáme syndrom vyhoření. Naprostá ztráta energie a zájmu o práci – pocit zmaru, zbytečnosti jedincova konání. Je to jako vyhození pojistek v přetížené síti.
Zvýšená šance propuknutí alkoholismu a dalších návyků na látky ovlivňující vědomí.
Nižší sebedůvěra a rozpad vztahů s ostatními lidmi.
Neschopnost soustředit se.
Terapie
Samotná léčba probíhá pomocí psychologie. Člověk nemusí nutně změnit sebe a to co dělá – předpoklad je, že všechno toto je v pořádku, ostatně syndrom vyhoření se stává většinou velmi pracovitým lidem, kteří své povolání vnímají i jako poslání. Úkolem terapie je pomoci člověku v tom, aby nalezl smysl v tom, co dělá. Napravit se tedy musí hlavně náhled člověka na jeho povolání a hlavně na negativní okolnosti, které se s ním pojí. Člověk se učí také správně odpočívat – právě nedostatek kvalitního odpočinku je jednou ze součástí podhoubí pro vznik syndromu vyhoření.
Prevence
Z praktických věcí hlavně odpočinek – schopnost vypnout a nezajímat se o práci, aby nedošlo ke kumulovanému přetížení a rozvinutí chronického stresu.
Nedílnou součástí prevence jakékoliv neurózy je ale také zdravý přístup k práci – že ji děláte naplno a naplňuje vás, na tom nic špatného není. Ovšem neschopnost realistického hodnocení (očekáváte od sebe příliš) svých výkonů je cestou do pekla. Zásadní je mít oporu v lidech okolo sebe – rodině, ale i kolezích, kteří dokážou vaši práci ocenit a dodat jí smysl, i když byste ho vy sami začali ztrácet.
Komentáře
Přidat komentář