Hmotná odpovědnost je odpovědnost za škodu (nejčastěji manko na kase), která se sjednává písemně zvlášť mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, přičemž je na ni aplikována presumpce viny. To je také největší rozdíl oproti obecné odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnavateli, kdy je dokazování na straně zaměstnavatele. To však není jediná odlišnost, více už v samotném článku.
Přečtěte si také:
Hmotná odpovědnost je v zásadě tvrdší forma odpovědnosti obecné. Pokud ji zaměstnavatel se zaměstnancem sjedná, zaměstnanec ručí nejenom do výše 4,5násobku své průměrné měsíční hrubé mzdy, ale bez omezení. Hmotná odpovědnost se navíc nedá pojistit, takže jejím podpisem na sebe přebíráte zodpovědnost s velkým Z.
Dohoda o hmotné odpovědnosti se pak vztahuje na hotovost, zboží, zásoby a jiné hodnoty, které jsou součástí obratu nebo oběhu. Přesné znění najdete i v § 252 zákoníku práce. Hmotná odpovědnost se tedy nevztahuje na služební mobil, služební auto, ale ani na výše vyjmenované součásti obratu a oběhu v případě, že došlo třeba pouze k jejich zničení, nikoliv k úplné ztrátě. V těchto ostatních případech se použije obecná odpovědnost za způsobenou škodu, která je ohraničena 4,5násobkem průměrného hrubého měsíčního příjmu a navíc se proti ní lze pojistit.
Individuální hmotná odpovědnost
Nejjednodušší příklad této odpovědnosti nastane, když je na jednom pracovišti pouze jeden zaměstnanec, který je za případné manko zodpovědný. V takovém případě jde vina vždy na jeho hlavu. Pokud se tedy stane, že inventura odhalí a potvrdí manko, zaměstnavatel určí náhradu, kterou bude po zaměstnanci s podepsanou hmotnou odpovědností chtít. Pokud zaměstnanec odmítne, zaměstnavatel se musí obrátit na soud, aby ten rozhodl. Dokazování bude ovšem na straně zaměstnance.
Kolektivní hmotná odpovědnost
Pokud je však na pracovišti více zaměstnanců s hmotnou odpovědností, situace je zcela jiná a komplikuje se. Řadoví zaměstnanci si mohou oddechnout, ve výsledku budou ručit maximálně jedním měsíčním platem, ale vedoucí a jeho zástupce na sebe přebírají i odpovědnost za své podřízené. Ukážeme si to názorně:
Pokud na v obchodě vznikne manko 1 000 000 Kč, za které zodpovídají 4 osoby – vedoucí, zástupce a dva řadoví pokladní (platy 100, 50, 40 a 10 tisíc korun), tak se mezi ně rozpočítá škoda následujícím způsobem podle výše platu:
Poměrně by to mělo být tak, že vedoucí zaplatí polovinu, zástupce čtvrtinu, a o čtvrtou čtvrtinu se podělí zbývající zaměstnanci (jeden zaplatí čtyři pěti z oné čtvrtiny a ten druhý jen jednu pětinu ze čtvrtiny, tedy pětinu potažmo dvacetinu z celé škody). To by znamenalo, že se zaměstnanci složí po částkách 500, 250, 200 a 50 tisíc korun.
Jenže následně platí ještě jedno pravidlo, totiž to, že zaměstnanci ručí maximálně do výše svého platu. To znamená, že místo 500 tisíc zaplatí vedoucí jen 100 tisíc, zástupce místo 250 tisíc jen 50 tisíc, třetí zaměstnanec místo 200 tisíc zaplatí jen 40 tisíc a ten poslední místo 50 tisíc jen 10 tisíc. Co ale se zbývajícími 800 tisíci? Ty si podle svého platu poměrně mezi sebou „rozdělí“ vedoucí a zástupce, takže vedoucí k těm 100 tisícům přidá ještě 533 tisíc a zástupce k 50 tisícům ještě dalších 266 tisíc. Takto podrobně to popisujeme, aby bylo zřejmé, jak velkou zodpovědnost mají vedoucí a zástupce, kde se tato zodpovědnost bere a že to není vůbec žádná legrace. Ve výsledku zaplatí vedoucí 633 tisíc, zástupce 316 tisíc, třetí pracovník 40 tisíc a poslední 10 tisíc. Čím vyšší je způsobená škoda, tím větší je poměrná zodpovědnost vedoucího a zástupce, v tomto extrémním případě už je to zcela zřejmé.
Tedy, kolektivní hmotná zodpovědnost je záchrana pro řadové zaměstnance a obrovské riziko pro vedoucího a jeho zástupce.