Skok mezi střední a vysokou školou je velký. Vše, co jste se kdy na střední naučili, je nic proti tomu, co se naučíte (nebo byste se měli naučit) za jeden jediný semestr na VŠ. Navíc na „vejšce“ nikoho nezajímáte a o vše se musíte sami postarat. Nikdo vás nikdy nebude nahánět, nebo po vás něco chtít – pokud ale nesplníte zadané úkoly a nutná kritéria, tak se s vámi škola rychle rozloučí. Proto pro vás, vysokou školou zatím nepostižené, máme tohle užitečné sedmero tipů.
1. Udělat přijímačky nestačí, musíte ještě na zápis
Tak tohle žádná novinka není, u zápisu jste byli i před nástupem do první třídy ZŠ, ale tady se po vás nebude chtít slabikování a podpis, ale maturitní vysvědčení. Na zápisu, který je v jedno jasně dané datum, musíte přijít, nebo tam musíte poslat zástupce s plnou mocí. Vše, co vám na zápisu řeknou, doporučujeme poslouchat a zapisovat, protože tyhle přednášky zaměstnanců školy bývají vedeny pragmaticky a dozvíte se na nich důležité organizační věci. Zároveň třeba taky získáte přístup do informačního systému, nebo na některých školách dokonce i Index, za jehož zbytečně přetrvávající existenci bychom VŠ v druhém desetiletí 21. století rovnou rušili…
2. ISIC
Něco jako občanka, ale mnohem mocnější. Mezinárodní studentský průkaz vám dovolí se najíst v menze, kopírovat v knihovně a komunikovat s minimální nutnou nevraživostí se studijním oddělením vaší fakulty. O ISIC si musíte požádat, dojít si pro něj a pak ho každý rok obnovovat nálepkou, kterou opět dostanete (koupíte) od své školy. Tenhle průkaz vás bude provázet celé studium, respektive celou akademickou dráhu, a můžete na něj získat různé slevy hlavně (ale nejenom) na kulturní akce.
3. Rozvrh, nepočítejte s velkou volností, zatím
Ano, rozvrh si na VŠ sestavujete sami, ale ty povinné přednášky kvůli vám nikdo nepřesune a zapsat si je prostě musíte… Škola navíc může být tak zákeřná, že vás do svých budov nažene každý den v týdnu, nebo alespoň v pondělí a pátek, abyste se moc neflákali doma o prodloužených víkendech. Pokud studujete obor s minimem povinných předmětů, tak si pak opravdu můžete, hlavně ve vyšších ročnících, hodné vybírat a třeba si nahustit výuku do dvou tří dnů.
Důležitějším sdělením ale je, že se musíte včas (naštěstí už většinou elektronicky) registrovat do předmětů, které chcete v následujícím semestru absolvovat. Takže na to nezapomeňte a na oči si vyvěste údaje, které jste získali u zápisu, viz bod 1.
4. Pozdější nástup do školy
Prvního září budete mít ještě hluboké prázdniny, od teď až do nástupu do zaměstnání. Většina škol začíná ke konci září, prváci mnohdy absolvují takzvaný orientační týden, při kterém mají jen seznamovací přednášky a mohou třeba v klidu a pod vedením personálu školy poznat budovy, ve kterých se budou muset pohybovat – třeba knihovnu, kam poctiví studenti musí chodit častěji než do hospody (tak dobře, aspoň stejně často…). Není problém získat jakékoliv informace, ale musíte si o ně říct, nebo si je vyhledat, jinak máte smůlu.
5. Co je co
Zkouška, zápočet, seminář, přednáška, kolokvium… Na VŠ se mluví úplně jiným jazykem a nějaké zobecňování není moc dobré. Když totiž napíšeme, že na přednášky musíte chodit, tak nám pak řeknete, že je to hloupost, ale když napíšeme, že nemusíte, tak to nebude pravda. V prváku na přednášky rozhodně choďte, zatím nejste ve studiu tak zběhlí, abyste dokázali posoudit, jestli tyhle přednášky potřebujete, nebo ne – navíc i někteří vyučující si docházku u přednášek vedou…
U seminářů (aka cvičení) je to pak jasné – alespoň většinová docházka je povinná, navíc i žádoucí, protože se aktivně do výuky zapojujete, třeba řešením příkladů, tvorbou projektů, přednášením referátů…
Co se týče forem zakončení předmětu, tak nejčastější jsou zkoušky a zápočty – obojí se vyskytuje v tolika formách, že významy splývají, ale zkoušky jsou studenty považovány za těžší, kdežto zápočet můžete dostat třeba i za prostou docházku (na VŠ to zas tak prostá věc ale není, že). Pod kolokviem si můžete opět představit cokoliv, třeba skupinovou diskuzi pod vedením vyučujícího, kde projdou ti, jejichž projev se vyučujícímu zamlouval.
6. Kdo je kdo
Máme tu personál školy a pak vyučující. S personálem budete v kontaktu na studijním a třeba v knihovně, nebo prodejně skript, tam nemusíte nic moc řešit, ale u vyučujících, tam je to trochu komplikovanější. Pokud jste naučeni na to, že každému říkáte profesore/profesorko, tak tady na to zapomeňte. Ve vysokoškolských kruzích nejde o tak zdevalvované slovo. Musíte být precizní – nechceme vás strašit, ale když naštvete učitele, kterého máte na povinný předmět, je s vámi Amen.
Zjistěte si, jak vypadá děkan fakulty a rektor školy a oslovujte je těmito tituly. Své vyučující pak oslovujte nejvyšším dosaženým titulem, takže profesor bude profesor (pár jich snad při svém studiu potkáte), doc. docent, RNDr. doktor (stejně jako další české tituly, ale dnes už se čím dál častěji objevuje i mezinárodně uznávaný Ph.D. – ano, pořád doktor).
7. První zkouškové
Jestliže jste se podívali na rozpis školního (akademického) roku, asi jste si všimnuli, že na samotnou výuku moc času není. Jestli chodíte do školy 6-7 měsíců, tak je to hodně. Tříměsíční prázdniny jsou taky fajn, ale ty zbývající 3 měsíce už taková legrace nejsou. Poprvé vás to potká v lednu a únoru – postrach vysokoškolských studentů, zkouškové období.
O zkouškovém nemáte přednášky, ale zkoušky. Na ty se přihlašujete, nebo vám je jejich datum sděleno – často je termínů více, abyste mohli opakovat, když (až) je neuděláte. Zkouškové může být naplněno čímkoliv – učením, stresem, lenošením, prací… Vlastně stejně jako celé studium na vysoké škole, ale pokud nevěnujete dostatek času tomu prvnímu, tedy vzdělávání se, tak vám dá výška brzy sbohem.
Komentáře
Přidat komentář